Jídlo a příchod tyrany

Definitivně zavrhuju myšlenku, že chuť na jídlo má co dělat s vyrostlými dvěma zuby nebo se samostatným sezením. Zuby máme a sedíme, ale nejíme. Teda abych Andulce moc nekřivdila, tak musím uznat, že na dovolené jedla hezky, dokonce i zeleninu s rýžovou kaší - neskutečné. Pak jsme přijeli zpět, nastoupily horečky okolo 40°C a lžička se lekla. A tak zase kojím o stošest, z čehož má Andulka řidší bobky a já pomalu střádám síly, motivaci a přesvědčení k tomu říct dost nočnímu kojení. Tak nějak si říkám, jestli to, že přes den moc nejí, a tak pije hlavně v noci, je vejce nebo slepice. Jestli totiž náhodou nepije hlavně v noci, a tak přes den moc nejí. No Mudr mi to sice tak nějak říkala asi před měsícem, ale ona toho napovídá tolik, že ji apriory nevěřím. No uvidíme. Ještě nechám Andulku úplně vyzdravět, Pavla dodělat úkoly, co potřebuje zvládnout a potom nastane tyrana. Ale Andulko, to bude úplně jiná tyrana, než odsávání z nosa, utírání pusy nebo výměna plínky...

Dokud si to ještě pamatuju

Už docela dlouho si říkám, že si musím poznačit některé důležité momenty v Andulčině životě, dokud si je ještě pamatuju. Takže, máme první zoubek. Světlo světa uviděl, tedy lépe řečeno sklo skleničky ucítil na první svátek vánoční - he, hezké propojení, první svátek, první zoubek. Druhý se přidal počátkem ledna a další se asi bojí. Já je teda čekám každým dnem, ale to jsem čekala i ten první a druhý. Prostě zase jedno z období, kdy Andulí není ve své kůži (o tom, že naopak ve své kůži je a ukníkanost nás už bude provázet do konce dní (nebo dokud se neodstěhuje) raději ani nepřemýšlím).
Dalším velikým krokem, který ale předcházel zoubkům, bylo zakoupení nové postýlky, protože do zavěšeného bobánku, ve kterém až do prosince spala, by se sice ještě nějakou chvíli vlezla, jenže by se nesměla v noci hýbat, což ale ona dělá. Koukli jsme na web IKEA a hned vybrali tu nejlevnější postýlku a nejlevnější matraci. Dojeli jsme do IKEA a koupili jsme tu nejdražší postýlku a nejdražší matraci. Ale to se nedalo odolat, postýlka byla hezky bytelná, nekyklala se a matrace byla hezky tvrdá a příjemná. Prostě jsme jí oboje cestou domů dost záviděli, i když postel máme stejně dobrou, ale ta matrace...S novou postelí už musel přijít i nový uspávací rituál zvaný "položím do postýlky a dítě spí". Po rozhovoru s Ivetou (uspává takto od 2 měsíců!), několika večerech s velmi dlouhým uspáváním (od hodiny do hodiny a půl, vždy podle stejného scénáře - napije se, ale neusne, neví co se sebou, v postýlce brečí, na hraní je moc unavená, na další napití moc nejezená a nezbývá než počkat asi hoďku a půl než bude schopná se znova napít a třeba u toho usne nebo ji uhoupávat na ruce jako když byla malé miminko) a několikadením odhodlávání jsem opravdu provedla rituál (koupání, večerníček, čtená pohádka o Červené Karkulce, prsík), položila do postýlky, zapnula hrací strojek, pohledila a odešla do kuchyně. Řev. Ano to jsem čekala. Byla jsem připravená na 45 minut řevu po dobu 5 dní. Po 5 minutách jsem tam šla, pohladila, odešla. Řev zesílil, což teda v návodu nebylo, mělo ji to uklidnit, ale nestalo se. Po 10 minutách ta samá situace. Už jsem si říkala, že jsem strašná matka, že ji tam nechám tak křičet, když v tom tiho. Usnula. První den po ani ne 15 minutách. Druhý den po 3 minutách. Třetí den si jen kníkla. Teď už hezky usíná naprosto běžně, jen se mi osvědčilo zařadit prsík před i po rituálu, protože na začátku je rozjívená a nenapije se dost, ale vydržet rituál o hladu taky moc nejde. Kromě asi pěti dnů, kdy špatně usínala zatím pořád funguje a ja jsem za to móóóc ráda. Vím, že od 19:30 už je večer můj.
No a doposud poslední nepřekonaná novinka byla, když se v půli února posadila a začala lést. Měla z toho obrovskou radost. Konečně si mohla hračku, co jí utekla podat, všechny hračky měly najednou úplně jiný rozměr tou novou perspektivou, byla prostě móóóc šťastná a spokojená. Stejný den, jako začala lézt, tak se i postavila uprostřed místnosti (říkal Pavel). Od té doby si stoupá jen u postýlky, ale horší je, že neví, jak si zase sednout, tak dost kníká a sezení a lezení už je normálka, takže radost z objevu je vystřídána urputnou snahou o nový. Na pořadí dne je stoj a chůze a až to příjde, to teprve bude mela...

Kuřecí polévka podle Helky

Budeme potřebovat:
kuřecí stehna a nějaké kosti - 4 ks a třeba koráb
pepř - 6 kuliček
nové koření - 6 kuliček
mrkev - 4 ks
petržel - 4 ks
svazek natí - libeček, petržel nať, celer nať
vodu - 3 litry
sůl - dle chuti

Dáme do hrnce maso, kosti, pepř, nové koření, sůl a svazek natí a vaříme. Až je maso poloměkké přidáme zeleninu a vaříme dál a až jsou maso i zelenina měkké, vyjmeme je, nakrájíme na kousky a vložíme zpět. Můžeme ještě vložit nudle, buď obyčejné nebo rýžové a hotovo. V Helčiném podání je to teda spíš takové kuřecí rizoto než polívka, ale mě moc chutná.

První zoubek

Ne, ještě není, ale podle Andulčina chování v posledních dnech tu už prostě za chvilku být musí. Uznávám, že to stejné jsem si myslela už ve třetím měsíci, pak ve čtvrtém a pak v pátém. Asi bude mít Andulí pěkně dlouhé zuby a už tři měsíce se jí prořezávají jednotlivými vrstvami dásní. Doufám, že jako větší zavře pusinku. Jo a taky doufám, že jak se prořežou, tak se ve svém spaní vrátí někam do období před zářiovou dovolenou, kdy ještě spala do půl druhé a pak do rána. No prostě, že už to bude jenom lepší. Větu "malé děti děti, malé starosti, velké děti, velké starosti" si vůbec nepřipouštím.

Nějaké novinky a tak

Dneska má Andulka půl roku. Hurá. Váží 6,1 kg a měří 60,5 cm. No a říkala jsem si, že bych asi měla napsat co umí a co dělá, protože ajk se tak teď bavím s těma nastávajícíma a čerstvýma maminkama, tak zjišťuju, že si vlastně pořádně nepamatuju, co kdy a jak bylo. Třeba vím, že hlavičku zdvihala už někdy v šestinedělí, ale kdy přesně to nevím a taky první úsměv a první smích už jsou dávno za náma, ale kdybych měla říct, kdy to bylo, tak nevím. Takže, pěkně z čerstva, dokud sito ještě pamatuju. Minulý týden v úterý se poprvé překulila ze zádíček na bříško. Bylo to tedy s mírnou dopomocí, ale od té doby to už dělá hezky sama a bez dopamoci. No dělá, přesněji řečeno to ještě asi tak 4x udělala. Vypadá to, že jí stačí, že tuto dovednost ovládla, ale rozhodně jí nemíní plýtvat pro situace, kdy je pod bedlivým dohledem rodičů. Naopak ve chvíli, kdy je ve vzrušivě nebezpečné blízkosti noha stolu nebo umyvadlo, neváhá nově naučený chvat použít. Do nohy se nebouchla-těsně, do umyvadla si sedla-a dost ji to překvapilo. Jinak máme nový, teda zase ne až tak, ale zato dlouho se držící průjem. Ano, taky jsem si nemyslela, že budu s ostatními lidmi nejčastěji rozebírat téma hustoty, barvy a četnosti, ale ano, dělám to. No teď zkouším metodu odstříkávání předního mlíka, aby pila víc zadního hustšího, tak uvidíme. Ale s mojí pravidelností psaní se to dozvíte tak zase za půl roku. A pomalu začínáme s příkrmy. První pokusy s rýží, tedy přesněji řečeno rýžovým odvarem, nedopadly nic moc. Andulka použila dříve naučené prskání a když náhodou trošku snědla, teda vypila, udělala takový ksichtík, že jsem se musela smát. Bylo z něj na první pohled patrné, co si o rýžovém odvaru myslí. Zítra se vrhneme na mrvičku :)

Petruščina teorie úklidové relativity

Jsem ten typ, co se dokáže smířit s tím, že napřídklad na hrnci zůstane zaručeně neodstranitelná skvrnka velikosti špendlíkové hlavičky.

Pavel je ten typ, co ji odstraní.

Opravdu bezplenkové miminko

Včera bylo moc hezké ráno. Andulka, a tedy i já, jsme měly hezkou noc, Andulka se po probuzení pěkně nasosala a pak se vykakala a vyčurala do kakáčku, prostě šikulenka. Když už bylo jasné, že nad ním ležíme dlouho a nic z toho uz nebude, odnesla jsem ji na přebalovací pult, utřela zadaček a chvíli se bavila tím, jak se snaží přetočit se ze zad na bok a jak se u toho směje. Pak jsem jí chtěla dát kalhotky s plenkou, ale začala se vztekat, tak jsem si řekla, že je vyčuraná i vykáknutá a že teda zkusíme být opravdu bez plenky a vzala jsem ji k nám nahoru na postel a jen v bodicku ji položila na jednorázovou nepromokavou podložku. Byla dost veselá, kopala spokojeně nožičkama, máchala ručičkama, smála se na nás, prostě vytvářela krásnou idylu sobotního lenivého postelového rána. Potom zakníkla, potom podruhé, tak jsem ji zkusila dát nad lavorek a řekla jsem formulku "čururu" a ona se opravdu vyčurala, tak jsem ji utřela a spokojeně jsme se všichni váleli dál. Ano, taky se mi tomu nechtělo věřit, ale i takové zázraky se dějí - asi tak 1x za týden. Potom už přišel čas krmení naší dravé zvěře, takže jsme slezly dolů, jen tak, aby se neřeklo, jsem jí mezi nožky dala plínku, ale bez kalhotek a dala jí prso. Po malé chvilince se kromě spokojeného pomlaskávání ozval ještě jeden zvuk. Důvěrně známý zvuk. Zvuk, který jsem už to ráno jednou přeci zaslechla a tudíž jsem ho už nečekala. Ona se normálně posrala. Běžně bych řekla pokákla nebo bych volila nějaký jiný mírnější termín, ale tohle tečlo plenku jen tak bokem, dopadlo na moji sukni a proteklo až na gauč. Bylo to bez sebemenšího signálu, náznaku tlačení, prostě to bylo venku a na můj vyjevený obliček se Anička dívala trošku zahanbeně a rozpačitě. Jako by říkala, že na začátku přeci kakala při kojení, tak proč ne teď? A vždycky jí přeci řeknu "výborně" a proč teď, když se jí podařila hezká salva, mlčím jako ryba? No měla to naprosto všude, teda spíš ve spodních partiích, takže jsem ji celou vyslíkla a zabalila ji do tetra plenky tak, že ji měla mezi nožkama. Pavel připravoval koupání, které jsme po tomto incidentu přesunuli na dopoledne. Najednou se ozvala salva druhá, což už bylo naprosto nečekané, nevtipné a vůbec. Umývala jsem Aničku nad dřezem a z koupelny se ozývalo nevěřící mručení o třech podělaných plenkách během 15 minut, jak tam Pavel všechny drhnul žlučovým mýdlem. Koupání pak dobrý a dokonce i sušení a po dalším kojení se zase pěkně vyčurala do kakáčku. Ano, Aničko, hezké mimikry, ale ještě si zas chvilku počkáš, než Tě nechám někde bez plýnky...