sobota 25. července 2009

Svatební den

Před týdnem. V brzkých ranních hodinách, tedy konkrétně v 5:45, jsem vstávala - tedy vlastně klesala (vzhledem k tomu, že z postele zavěšené v metru třiceti se dost těžko vstává je tento akt zaměněn za ležérní sesunutí) do posledního dopoledne svého svobodného života. Akční plán - kadeřnice na Merhautce, kosmetička doma na Heyrovského, mezitím vyzvednutí květin na Veselé, umytí auta v kterékoli myčce, naskládání doposud neodvezených sklenic s pochutinami do auta, následované namašlením aut - v kontextu "svatebního manuálu", ve kterém byl rozepsaný denní plán na jednotlivé dny v předešlých třech týdnech, naprosto běžný den. V 6:31 jsem stála před kadeřnictvím na Merhautce. Výborně, jen minutové zpozdění, to se nějak dožene. No, když jsem po pěti, deseti, patnácti minutách a několika marných snahách dovolat se paní kadeřnici stále stála před kadeřnictvím, došlo mi, že paní asi opravdu nepřijde a že déle nemá smysl čekat. Po jednom mírně šokovaném telefonátu s Pavlem, který mezitím už vyjel pro květiny a jednom mírné probouzejícím telefonátu s Martinkou Mišejkovou jsem jela směr její byt, abych se s ní následně domluvila, že mě učeše, ale až u nás doma, takže jsme v krásných 7:45 vyjížděli od ní a v 8:00, po hezky a mile, leč poněkud neefektivně stráveném ráně, byli zpět na startu. Od té chvíle jsem už jen seděla, byla česána, líčena, manikúrována a ve volných chvílích udělovala navigační rady. Jen málokterá nevěsta si může dovolit takové seskupení profesionálů ve zkrášlovacím týmu, jako jsem měla já. Kadeřnice - hned dvě! Martinka - doktorka medicíny, a Janča - čerstvá stavební inženýrka, manikérka - opět Janča, jen paní kosmetička se líčením opravdu živí... Venku před domem se mezitím mašlila auta, přidělávala kytice, předávali mapy a dělali další důležité věci, o nichž jsem z hora neměla ani páru. Zázračné bylo, že jsme vyjeli s plánovaným patnácti minutovým zpožděním v plném počtu a navíc nepršelo! - a to přes avizovanou 100% pravdě podobnost deště. Asi v polovině cesty na Sýpku se předpověď vyplnila. Sto procentně. Od té chvíle jsem rčení, že "to nám prší štěstí" slyšela a použila nesčetně krát.


Takhle vypadala Sýpka, když jsme tam měsíc předem jeli zařizovat náležitosti na úřad. Jak vypadala Sýpka zvenčí, když jsme přijeli na obřad, jsem zatím na fotkách nenašla a je to možná tím, že si nikdo nechtěl nechat zmoknout foťák.

Vevnitř ale místa bylo opravdu hodně a, na rozdíl ode mě, bylo vše nachystáno - díky akčnímu KAteringovému TÝMu, který byl složen z těch nejvytrvalejších z loňské a letošní Tramtárie. Takže následovala ještě chvilka mého krášlení - zde opět díky výše jmenovaným stavebním inženýrům, pak perných 10 minut před půl dvanáctou, kdy se stále nešlo dovolat panu starostovi a paní matrikářce (ale to už jsme si říkali, že nás kdyžtak oddá Janička, která v tom má konec konců praxi nebo strejda Kája, který zase umí hrozně hezky mluvit), pak chvilka domlouvání, když přišli a pak ...








...a bylo

Cítila jsem se moc hezky, cítila jsem se krásná, kontaktní čočky v očích, které mě normálně docela dost zlobí, jsem ani nevnímala...když začala hrát písnička Falling slowly (která je sice dost ohraná, tím jak ji poslední rok pořád hrají v rádiích několikrát za den, ale která pro mě znamená jeden večer v kině při moc romantickém filmu, z něhož jsem se viděla jen asi polovinu, protože druhou jsem se koukala Pavlovi do očí a z něhož ostatní slyšeli taky jen polovinu, protože druhou jsem spolu s hlavní protagonistkou, leč o dost falešněji než ona, prozpívala), svítilo tlumené světlo zářivek (v prostoru jednoho patra barokní sýpky s dřevěnnou podlahou, masivními sloupy a bílými stěnami) a já jsem proházela kordónem kamarádů, blízkých a rodiny (a říkala si, kdy asi déšť vyhodí pojistky (jako už to za půl hodinky strávené na sýpce zvládl už několikrát) a přestane hrát hudba a světlo zhasne)směrem k Pavlovi, který tam stál u bílého stolku s lučními květinami a usmíval se, cítila jsem se šťastná. Potom něco četla paní matrikářka, no ale tu jsem moc nevnímala. A pak zpívala Janička lidovou písničku (kterou horko těžko vybírala předchozí večer, když zjistila, že ve všech lidových milostných písničkách někdo někoho podvede a pak mu ten druhý způsobí težké ublížení na zdraví a nebo ho rovnou zabije...a vůbec, že optimistických lidových milostných písní je - eufemisticky řečeno - málo) a zpívala ji moc krásně - jeden čistý ženský hlas do ticha a do toho prostoru - prostě nádhera. Navíc jsme v tu chvíli stáli s Pavlem vedle sebe, hned za námi Martinka s Pavlem Janečkem a před námi Janička. A přesně nás pět bylo na naší první "svatbě", takže mě to přeneslo v pocitech zpět do loňského května pod mírně už odkvetlé stromy na chatě v Býkovicích, když všechno bylo ještě čerstvé, každý den byl prožitý poprvé společně a celý neoficiální nevysvětlitelný rituál pro nás dva a svědky (Martinku a Pavla) a oddávající (Janičku, která nás vlastně i seznámila) v závoji času byl naprosto dokonalý. Pak zase mluvil pan starosta a já zase nevím, tak docela co. Snad něco o tom, že si máme být oporou a že já mám vytvářet domov a zázemí, a Pavel, ten nevím, co, protože to jsem si řekla, že si má pamatovat on, takže chvilku nebudu dávat pozor. Pak zase Janička hrozně krásně zpívala (druhou písničku, ještě obtížněji najitou, než byla ta první... :) ) A pak řekl něco pan starosta a Pavel řekl "ano" a pak zase něco pan starosta a já jsem řekla "ano" a pak byla pusa :)




Pak nám začali všichni postupně gratulovat a bylo to moc pěkné, hlavně jsem pro každého měla chvilinku, kdy jsem ji nebo jeho mohla vnímat, protože až do obřadu bylo všechno v úprku, takže jsem známé tváře ani nestíhala vnímat.
Focení uvnitř Sýpky s výskoky zadních řad, vystřídalo focení venku v sadě, před režnou zdí Sýpky a v "moři" dozrávajícího obilí a pak už i focení, na které se obloha na chvíli umoudřila a napršela, vystřídala cesta auty ke svatebnímu stolu, která už byla opět v prudkém dešti.
Svatební stůl do tvaru písmene U, pokrytý čistě bílým ubrusem (2 dny před svatbou se nám telefonicky z třetího navštíveného obchodu podařilo přesvědčit majitele restaurace, že shánění bílých ubrusů opravdu není naše věc a že nám to ubírá docela dost energie a hlavně, že ty jejich krásně bílé s jedinou "drobností" v podobě loga Starobrna velikosti desertního talířku opakovaného na každém z nich 4x, opravdu nejsou pro takovouto příležitost vhodné), jmenovkami se symbolem rybičky nebo kuřátka - to podle toho, kdo si co přál, zářil a nevím, jestli to bylo doopravdy nebo to způsobila zraková halucinace. Já i Pavel jsme představili osazenstvo "svojí" poloviny stolu a pak Kája pronesl přípitek. Byla to čínská báseň ve vlastním překladu, byla o ženě a o muži (a nebo taky o cestě a nebo taky o muži a o koni - to všechno byli možné překlady) a byla vtipná a zároveň silná a dojímající, bylo v ní podobenství o lásce, štědrosti, společné cestě a skromnosti a potřetí jsem si ten den uvědomila, jak moc jsem šťastná, že jsem vedle Pavla a že s ním prožiju svůj život (poprvé to bylo ráno, když jsem stála na zastávce nenačesaná, vzdálená od předem připraveného plánu, ozářená sluníčkem, které bylo ještě nízko a hřálo a mně bylo jasné, že se je všechno, jak má být, podruhé to bylo když jsem došla k oltáři a chytili jsme se za ruce). K vysvětlování podobnosti symbolu koně a ženy použil nástěnou magnetickou tabuli, takže i ti, kteří si toho doposud nevšimli, mohli si jasně přečíst, kdo vyhrál včerejší šipky, kdo je prohrál a dokonce i to, kdo se nedostavil, lakonicky vyjádřené velkými tiskacími písmeny - "Míša je ve píčí". Pavel se ostatně už dříve vyjádřil, že majitelé restaurace se mohli alespoň zmínit, že jejich podnik je chráněnou dílnou. Situace, kdy se člověk na něčem domluvil telefonicky, pak raději poslal ještě mail, jen tak pro jistotu a za 14 dní se pan majitel s neviným výrazem ve tváři ptal na tu stejnou věc, drže při tom v ruce vytisknutou stránku z potvrzujícího mailu, nebo když si Pavlova mamka objednala džus a byla velmi zvědavá, co bude ten, vedle běžných příchutí jako jsou hruška, pomeranč či jablko, vzácně nabízený antioxidant a pán donesl černorybízový džus na jehož obalu bylo zřejmě napsáno, že obsahuje antioxidanty...prostě takové komické situace. druhý z majitelů i slečna sernírka ale byli šikovní a vše se jim už potom dařilo a tak to byl takový příjemný a pohodový oběd. Jediný z tradičních zvyků a to vzájemné krmení jsme taky zvládli jen s mírně opařenou pusou mého muže ("fotku", na které je jeho mírně bolestivý výraz patrný, označila Zorka za "pochutnávání si" :) ). Pak jsme si povídali a slintali nad ovocným dortem, co se pyšnil před námi a když už jsme slintali moc, tak jsme ho nazkrojili a podávali a pochutnávali si a kolem bylo teplo a dobře.
...tak, a další část dopíšu zase příště :)

středa 22. července 2009

Tak se mi to podařilo rozjet

Na pokraji smrti hladem (no dobře, ne tak docela - česnekové a slané brambůrky - jako společník při marných pokusech dostat na nově vytvořený blog alespoň jednoho hmyzáka a alespoň dvě aplikace, které bych tady chtěla - udělaly své), na pokraji smrti mrazem (tak to vzhledem k ročnímu období a opravdu vysokým teplotám), na pokraji smrti vysílením (a ano, taky můžu konečně zvolet ANO!), ale stálo to za to. No, to se ještě uvidí :). Pro dnešek vysílena jdu spát