pondělí 28. prosince 2009

Vánoční recepty

Tradiční přípravná akce na Vánoce se neobejde bez jednoho telefonátu. Tedy možná bez více telefonátů, ale vzhledem k tomu, že jídlo hraje v mém životě hodně důležitou roli, tak prostě musím zavolat tetě, jak je ten recept na rybí polévku. A tak, abych nemusela příští rok volat zase a abych to měla napsané někde, kde se to, alespoň doufám, neztratí (čož by se jistě stalo, kdybych to nechala napsané jen na papíru, jak je to teď...), napíšu ho sem. Asi není moc odlišný od těch v kuchařce, ale letos byla polévka obzvláště dobrá, takže to určitě stojí za to sepsat.
Rybí polévka:
Do mírně osolené vody (cca 1,25l na hlavu (kapří) dáme vařit 2 hlavy (bez očí a žaber - to by pak bylo hořké) a ocásky, spolu s 2 bobkovými listy, 4 kuličkami nového koření a 6 kuličkami pepře. Vaříme asi půl hodiny, potom scedíme, necháme vychladnout a obereme maso. V hodně osolené vodě povaříme na kousky nakrájené mlíčí, jikry a vnitřnosti. Vodu potom vylejeme. Na drobno (hodně) nakrájíme 1 mrkev, 1 menší petržel a 1 větší cibuli a osmažíme na 2 lžících másla, zalejeme vývarem, přisolíme, přidáme obrané maso i nakrájené vnitřnosti a přidáme rozetřené 2 stroužky česneku, hrášek, špetku nastrouhaného muškátového oříšku a povaříme 20 min. Ke konci zakvedláme ještě vajíčko. Podáváme s osmaženou žemlí.
Bramborový salát:
Uvařime naloupačku brambory - cca 2/3 velikého květovaného hrnce, oloupeme je a necháme vychladnout. Potom je protlačíme přes vánoční čtverečkovač do velké bílé mísy a část jich ještě do malé skleněné. Přidáme nakrájené okurky z jedné sklenice, mrkev a petržel ze dvou skleniček, střední plechovku hrášku, 2-3 vajíčka - nemusí být, 2 lžíce hořčice (ale pozoz, musí to být Benita Fine Mustard z Kauflandu nebo prostě nějaká francouzká), skoro celou velkou sklenici tatarky, malý bílý jogurt osolíme, opepříme, případně trošku podlejeme lákem z okurek. Vše promícháme ochutnáme a případně ještě dokořeníme, pak smícháme obsahy obou mís, dáme na balkón, pokud je venku dost zima a pak chodíme ujídat. Mňam.

úterý 15. září 2009

Nakládané maso

Maso nakládáme cca 2 dny předtím, než ho chceme grilovat.
Budeme potřebovat:
maso - kuřecí prsní nebo stehenní řízky, nebo nějaký kousek čuníka - podle strávníků
slunečnicový olej - 2 lžíce
ocet - lžíce
med - lžíce
grilovací koření (Argentina od Vitany je moc dobrý)
česnek - palička i víc - mačkaný
bylinky (saturajka, šalvěj, bazalka, provensálské bylinky nebo něco na ten způsob) - 2 lžíce - drcené sušené
sůl - malá lžička
můžeme přidat chilli papričku, ale nemusí být
Množství není nijak napřesno, záleží na chuti a množství masa - všechno kromě mase smícháme a pokud je konzistence mírně řídce kašovitá a chuť směsy je slaná, a trošku moc kyselá a trošku mc pikantní, tak je to dobře a mužeme do té vložit maso, blemtat maso a zavřít ho do těsné nádoby do ledničky.
Do těsné nádoby, proto, aby lednička nesmrděla po česneku.
Ocet tam je proto, aby se koření dostalo dobře do masa.
Med tam je proto, aby to bylo jemnější, ale nesmí se to s ním přehnat.
Maso vkládáme až naposled proto, aby se to dalo ochutnávat a dochucovat do než jsme spokojeni.
A po dvou dnech může být grilovačka

Dovolená

Už jsme si potřebovali odpočinout - já, Pavel a Papuchálek. A proto já a Pavel jsme na dovolené ve Lhotce u Telče, papoušek je na dovolené u Lídy a Lucky. Původně to měla být dovolená celkově na 12 dní - tedy 8 dní pracovních a 4 dny z víkendů s tím, že na Vánoce se to nějak udělá, ale potom se mi dostala do ruky výplatní páska, kde bylo v kolonce "dovolená zbývá" napsané číslo 6. Tak jsem si vzpomněla, na chystací týden před svatbou a uklízecí týden po svatbě a došlo mi, že musí dojít k radikálnímu zkrácení. Takže jsme pryč na týden.
Papoušek nás postupem času začal dost štvát, ale on za to v podstatě nemůže. Jeho druh prostě hlasitě vřeští, i když si občas v návalu paranoi, která se obvykle dostavuje po tom, co mě mocným zobákem někam klovne, mám usilovný pocit, že to dělá naschvál. Na ten popud jsme se ho už i pokusili zbavit. Tedy né nijak fyzicky ani jsme mu "nedali svobodu" (což ale, myslím, udělali předchozí majitelé), ale projevila o něj zájem Lídina kamarádka Lucka a to tak velký, že se jí o něm i zdálo. Ten večer, kdy jsme ho měli odvést to byl nejhodnější a nejroztomilejší papoušek po sluncem. Tichounce si šveholil zvuky, které jsme na něj předtím dělali, hravě přeskakoval z bidýlka na bidýlko, nadšeně se ráchal ve vodě a mil si hlavičku a pořad po nás po očku koukal, aby vystihl chvíli, kdy mu věnujeme pozornost oba, aby předvedl vrchol svého umění. Podařilo se. Rozbrečela jsem se. Zůstal u nás. Teď ale máme další šanci - citové pouto se, jak doufám, týdenním odloučením zpřetrhá a Lucka se stane hrdou majitelkou Papuchálka. Doufám jen, že si to po tom týdnu nerozmyslí a nevrátí nám opeřence zpět s tím, že ani ona s dlouholetou chovatelskou zkušeností, něco takového ještě neviděla a nadále na to koukat nehodlá, o obvazování klovných ran nemluvě.
Naše dovolená probíhá daleko od jeho řevu a je tady moc krásně, i když zrovna není krásně. To se dá totiž krásně prolenošit den, takže některé večery si dost přejeme,aby další den pršelo. Ráno si pak řekneme "smutné :)" a zůstaneme v posteli. Pokrovní pokojíček na statku, který vede moc příjemný pán s rodinou, je moc útulný a teď když už je i úžasně zásobený - zelenina z domu, med a jablečno hruškový mošt pana Nováka, ovoce z trhu a chleba z Lídlu, není důvod vycházet skoro žádný. Předvčerejškem jsme byli na výletě a vrátili jsme se ošlehaní sluníčkem a větrem, ucaprtení a spokojení. Včera bylo nehezky, takže jsme zajeli do Maříže na keramiku a to bylo taky super.
Moc si to tu užívám a doufám, že to pro pracující lid není provokace ;).

sobota 15. srpna 2009

V pubertě

Řeknu vám, je to docela dost náročná situace, když máte potomka v pubertě. Hází otrávené obličeje, vyžaduje pozornost a když mu ji dopřejete, tak po vás jen popiskujem, když zrovna přímo nezaútočí a neklovne do citlivého místa, nevíte, co se mu honí hlavou, jestli je spokojený alespoň někdy nebo má pocit, že úplně všechno je špatně, nevíte, jestli si neublíží při tom všem testování nových věcí, jeho pokoj už mu nestačí, někdy mu nechutná jíst a potom toho zase spořádá kvanta...a přesně tak se chová Papuchálek

čtvrtek 13. srpna 2009

Papuchálek Pelicháček

Alias Filip alias Ďáblík alias Rarach...je to papoušek a má ostrý zobáček, jak jsem se mohla přesvědčit. Je to nalezenec a Martinka naznala, že lepší než aby byl, chudáček, sežrán Bertem, k čemuž by dozajist došlo, kdyby zůstat s ní, je aby ho adoptovali někteří z kamarádů. Mě se moc líbil, ale najivní představa narazila na relitu v momentě, kdy jsme měli na rukou tlusté ponožky proti poklování, honili po bytě vystrašeného ptáčka, který za nic na světě nechtěl zpět do klece. Papoušek lítal a nejraději přistával buď na hlavě a nebo na rameni, což bylo horší, neboť potom kloval do odhalené kůže. Nakonec se to Pavlovi a Martince podařilo a role v otázce, zda budeme mít papouška, se trošku vyměnily. Mně ta představa už nepřipadla tak báječná jako předtím, ale Pavlovi přišlo, že se jen chudák bál a byl v cizím prostředí a že se na nás třeba zvykne...a když ne, bude Maťa shánět jiné papouščí adoptivní rodiče.


Večer se naučil otevírat dřířka z klece.

Jela jsem v autě

To se mi tedy stává docela často, zvlášť od té doby, co máme dlouho očekávaný přírustek do rodiny - ano, hádáte správně, je to auto Ford Focus a je tmavomodrý. Ale včera jsem ho i řídila. Byla jsem velmi odvážná a tak jsem jela úplně sama( tedy bez spolujezdce) a nevyhla jsem se stresující křižovatce, kde se musí velmi rychle najet na silnici, po níž shora z kopce a z hodně blbého úhlu velmi rychle přijíždějí auta, která mají přednost. Projela jsem ji, no, napsat na výbornou by byla troufalost, ale známku dobře bych si dala. Přijela jsem před dům a vybrala si hezké kolmé parkovací místo mezi dvěma auty. A...juchůů, podařilo se, jen jsem byla od jednoho sousedního auta jen asi 60 cm a to se mi zdálo dost málo na to, abych pohodlně vystoupila a aby řidič toho auta pohodlně nastoupil. Řekla jsme si, že to tak nenechám a jala jsem se "šarikovat" (popojíždět dopředu a dozadu třeba 10x, aby se člověk dostal na místo, kam by zkušený řidič najel napoprvé). Zašarikovala jsem asi 5x a výsledek se dostavil. Byla jsem 35 cm od vedlejšího auta a navíc už jsem se nemohla ani pohnout, protože v tom případě bych urvala zrcátko sobě nebo sousedovi. Nevzdala jsem se ale a, po úvahách o hmotnosti auta, jsem vylezla přes sedadlo spolujezdce a poprosila paní, která se právě chystala odjet o spolupráci, tedy vlastně o práci - tedy aby mi přeparkovala. Trošku překvapeně a trošku potěšeně a (poté, co si zrcátko sklopila - že mě to nenapadlo!!!) bravurně přeparkovala. Ale snažím se :)

sobota 25. července 2009

Svatební den

Před týdnem. V brzkých ranních hodinách, tedy konkrétně v 5:45, jsem vstávala - tedy vlastně klesala (vzhledem k tomu, že z postele zavěšené v metru třiceti se dost těžko vstává je tento akt zaměněn za ležérní sesunutí) do posledního dopoledne svého svobodného života. Akční plán - kadeřnice na Merhautce, kosmetička doma na Heyrovského, mezitím vyzvednutí květin na Veselé, umytí auta v kterékoli myčce, naskládání doposud neodvezených sklenic s pochutinami do auta, následované namašlením aut - v kontextu "svatebního manuálu", ve kterém byl rozepsaný denní plán na jednotlivé dny v předešlých třech týdnech, naprosto běžný den. V 6:31 jsem stála před kadeřnictvím na Merhautce. Výborně, jen minutové zpozdění, to se nějak dožene. No, když jsem po pěti, deseti, patnácti minutách a několika marných snahách dovolat se paní kadeřnici stále stála před kadeřnictvím, došlo mi, že paní asi opravdu nepřijde a že déle nemá smysl čekat. Po jednom mírně šokovaném telefonátu s Pavlem, který mezitím už vyjel pro květiny a jednom mírné probouzejícím telefonátu s Martinkou Mišejkovou jsem jela směr její byt, abych se s ní následně domluvila, že mě učeše, ale až u nás doma, takže jsme v krásných 7:45 vyjížděli od ní a v 8:00, po hezky a mile, leč poněkud neefektivně stráveném ráně, byli zpět na startu. Od té chvíle jsem už jen seděla, byla česána, líčena, manikúrována a ve volných chvílích udělovala navigační rady. Jen málokterá nevěsta si může dovolit takové seskupení profesionálů ve zkrášlovacím týmu, jako jsem měla já. Kadeřnice - hned dvě! Martinka - doktorka medicíny, a Janča - čerstvá stavební inženýrka, manikérka - opět Janča, jen paní kosmetička se líčením opravdu živí... Venku před domem se mezitím mašlila auta, přidělávala kytice, předávali mapy a dělali další důležité věci, o nichž jsem z hora neměla ani páru. Zázračné bylo, že jsme vyjeli s plánovaným patnácti minutovým zpožděním v plném počtu a navíc nepršelo! - a to přes avizovanou 100% pravdě podobnost deště. Asi v polovině cesty na Sýpku se předpověď vyplnila. Sto procentně. Od té chvíle jsem rčení, že "to nám prší štěstí" slyšela a použila nesčetně krát.


Takhle vypadala Sýpka, když jsme tam měsíc předem jeli zařizovat náležitosti na úřad. Jak vypadala Sýpka zvenčí, když jsme přijeli na obřad, jsem zatím na fotkách nenašla a je to možná tím, že si nikdo nechtěl nechat zmoknout foťák.

Vevnitř ale místa bylo opravdu hodně a, na rozdíl ode mě, bylo vše nachystáno - díky akčnímu KAteringovému TÝMu, který byl složen z těch nejvytrvalejších z loňské a letošní Tramtárie. Takže následovala ještě chvilka mého krášlení - zde opět díky výše jmenovaným stavebním inženýrům, pak perných 10 minut před půl dvanáctou, kdy se stále nešlo dovolat panu starostovi a paní matrikářce (ale to už jsme si říkali, že nás kdyžtak oddá Janička, která v tom má konec konců praxi nebo strejda Kája, který zase umí hrozně hezky mluvit), pak chvilka domlouvání, když přišli a pak ...








...a bylo

Cítila jsem se moc hezky, cítila jsem se krásná, kontaktní čočky v očích, které mě normálně docela dost zlobí, jsem ani nevnímala...když začala hrát písnička Falling slowly (která je sice dost ohraná, tím jak ji poslední rok pořád hrají v rádiích několikrát za den, ale která pro mě znamená jeden večer v kině při moc romantickém filmu, z něhož jsem se viděla jen asi polovinu, protože druhou jsem se koukala Pavlovi do očí a z něhož ostatní slyšeli taky jen polovinu, protože druhou jsem spolu s hlavní protagonistkou, leč o dost falešněji než ona, prozpívala), svítilo tlumené světlo zářivek (v prostoru jednoho patra barokní sýpky s dřevěnnou podlahou, masivními sloupy a bílými stěnami) a já jsem proházela kordónem kamarádů, blízkých a rodiny (a říkala si, kdy asi déšť vyhodí pojistky (jako už to za půl hodinky strávené na sýpce zvládl už několikrát) a přestane hrát hudba a světlo zhasne)směrem k Pavlovi, který tam stál u bílého stolku s lučními květinami a usmíval se, cítila jsem se šťastná. Potom něco četla paní matrikářka, no ale tu jsem moc nevnímala. A pak zpívala Janička lidovou písničku (kterou horko těžko vybírala předchozí večer, když zjistila, že ve všech lidových milostných písničkách někdo někoho podvede a pak mu ten druhý způsobí težké ublížení na zdraví a nebo ho rovnou zabije...a vůbec, že optimistických lidových milostných písní je - eufemisticky řečeno - málo) a zpívala ji moc krásně - jeden čistý ženský hlas do ticha a do toho prostoru - prostě nádhera. Navíc jsme v tu chvíli stáli s Pavlem vedle sebe, hned za námi Martinka s Pavlem Janečkem a před námi Janička. A přesně nás pět bylo na naší první "svatbě", takže mě to přeneslo v pocitech zpět do loňského května pod mírně už odkvetlé stromy na chatě v Býkovicích, když všechno bylo ještě čerstvé, každý den byl prožitý poprvé společně a celý neoficiální nevysvětlitelný rituál pro nás dva a svědky (Martinku a Pavla) a oddávající (Janičku, která nás vlastně i seznámila) v závoji času byl naprosto dokonalý. Pak zase mluvil pan starosta a já zase nevím, tak docela co. Snad něco o tom, že si máme být oporou a že já mám vytvářet domov a zázemí, a Pavel, ten nevím, co, protože to jsem si řekla, že si má pamatovat on, takže chvilku nebudu dávat pozor. Pak zase Janička hrozně krásně zpívala (druhou písničku, ještě obtížněji najitou, než byla ta první... :) ) A pak řekl něco pan starosta a Pavel řekl "ano" a pak zase něco pan starosta a já jsem řekla "ano" a pak byla pusa :)




Pak nám začali všichni postupně gratulovat a bylo to moc pěkné, hlavně jsem pro každého měla chvilinku, kdy jsem ji nebo jeho mohla vnímat, protože až do obřadu bylo všechno v úprku, takže jsem známé tváře ani nestíhala vnímat.
Focení uvnitř Sýpky s výskoky zadních řad, vystřídalo focení venku v sadě, před režnou zdí Sýpky a v "moři" dozrávajícího obilí a pak už i focení, na které se obloha na chvíli umoudřila a napršela, vystřídala cesta auty ke svatebnímu stolu, která už byla opět v prudkém dešti.
Svatební stůl do tvaru písmene U, pokrytý čistě bílým ubrusem (2 dny před svatbou se nám telefonicky z třetího navštíveného obchodu podařilo přesvědčit majitele restaurace, že shánění bílých ubrusů opravdu není naše věc a že nám to ubírá docela dost energie a hlavně, že ty jejich krásně bílé s jedinou "drobností" v podobě loga Starobrna velikosti desertního talířku opakovaného na každém z nich 4x, opravdu nejsou pro takovouto příležitost vhodné), jmenovkami se symbolem rybičky nebo kuřátka - to podle toho, kdo si co přál, zářil a nevím, jestli to bylo doopravdy nebo to způsobila zraková halucinace. Já i Pavel jsme představili osazenstvo "svojí" poloviny stolu a pak Kája pronesl přípitek. Byla to čínská báseň ve vlastním překladu, byla o ženě a o muži (a nebo taky o cestě a nebo taky o muži a o koni - to všechno byli možné překlady) a byla vtipná a zároveň silná a dojímající, bylo v ní podobenství o lásce, štědrosti, společné cestě a skromnosti a potřetí jsem si ten den uvědomila, jak moc jsem šťastná, že jsem vedle Pavla a že s ním prožiju svůj život (poprvé to bylo ráno, když jsem stála na zastávce nenačesaná, vzdálená od předem připraveného plánu, ozářená sluníčkem, které bylo ještě nízko a hřálo a mně bylo jasné, že se je všechno, jak má být, podruhé to bylo když jsem došla k oltáři a chytili jsme se za ruce). K vysvětlování podobnosti symbolu koně a ženy použil nástěnou magnetickou tabuli, takže i ti, kteří si toho doposud nevšimli, mohli si jasně přečíst, kdo vyhrál včerejší šipky, kdo je prohrál a dokonce i to, kdo se nedostavil, lakonicky vyjádřené velkými tiskacími písmeny - "Míša je ve píčí". Pavel se ostatně už dříve vyjádřil, že majitelé restaurace se mohli alespoň zmínit, že jejich podnik je chráněnou dílnou. Situace, kdy se člověk na něčem domluvil telefonicky, pak raději poslal ještě mail, jen tak pro jistotu a za 14 dní se pan majitel s neviným výrazem ve tváři ptal na tu stejnou věc, drže při tom v ruce vytisknutou stránku z potvrzujícího mailu, nebo když si Pavlova mamka objednala džus a byla velmi zvědavá, co bude ten, vedle běžných příchutí jako jsou hruška, pomeranč či jablko, vzácně nabízený antioxidant a pán donesl černorybízový džus na jehož obalu bylo zřejmě napsáno, že obsahuje antioxidanty...prostě takové komické situace. druhý z majitelů i slečna sernírka ale byli šikovní a vše se jim už potom dařilo a tak to byl takový příjemný a pohodový oběd. Jediný z tradičních zvyků a to vzájemné krmení jsme taky zvládli jen s mírně opařenou pusou mého muže ("fotku", na které je jeho mírně bolestivý výraz patrný, označila Zorka za "pochutnávání si" :) ). Pak jsme si povídali a slintali nad ovocným dortem, co se pyšnil před námi a když už jsme slintali moc, tak jsme ho nazkrojili a podávali a pochutnávali si a kolem bylo teplo a dobře.
...tak, a další část dopíšu zase příště :)

středa 22. července 2009

Tak se mi to podařilo rozjet

Na pokraji smrti hladem (no dobře, ne tak docela - česnekové a slané brambůrky - jako společník při marných pokusech dostat na nově vytvořený blog alespoň jednoho hmyzáka a alespoň dvě aplikace, které bych tady chtěla - udělaly své), na pokraji smrti mrazem (tak to vzhledem k ročnímu období a opravdu vysokým teplotám), na pokraji smrti vysílením (a ano, taky můžu konečně zvolet ANO!), ale stálo to za to. No, to se ještě uvidí :). Pro dnešek vysílena jdu spát