pondělí 31. května 2010

Blinky a prdíky

Už zase nevychytávám potřeby miminka. Miminko se totiž stalo blinkacím a na prdíky trpícím, takže mám dost co dělat, abych eliminovala tyhle dvě záležitosti. Po kojení je v podstatě jedno, jestli zůstane ležet, tak jak leželo, jestli ho dám odříhnout do klubíčka nebo na rameno, nebo jestli se postavím na hlavu. Vždycky si ublinkne. A když ne, když třeba usne a zaspí to, tak si ublinkne, když se probudí. Nebo před i po :) A prdíky jsou další kapitola. Vidět své dítě rudé jako rak, zalíkající se brekem a se slzičkama v očích je dost smutné. Srdce drásající, no musím se obrnit. Takže teď piju opravdu litry kmínového čaje (Pavel se jednou po příchodu domů plné kořenky kmínu až zděsil (opravdu ho nemá rád)) a cvičíme nožičkama blinkání neblinkání a když je nehůř, tak si dáme teplou koupul v kbelíku. Tam se teda Andulce desně líbí, takže to většinou zabere. Zárověň se tím teda asi prohřejou ta střívka a líp to tam funguje. Co je horší, Andulce se nelíbí utírání, takže křik je pak nanovo, ale za tu chvilku blaženého klidu to stojí. Je v té lázni úplně nespokojenější a nejklidnější miminko.

úterý 18. května 2010

Trojitý zásah

Už docela vychytávám potřeby miminka. Teď už jsme pěkně najetí na látkové plenky, někdy dáme i svrchní kalhotky, ale ty jsou děsně velké a je to sice roztomilé, ale když leží Andulka na zádech, tak jí to teda nedělá moc dobře, že má zadeček výš než hlavu a občas si ublinkne. Takže místo klasických svrchních kalhotek občas dávám trojúhelník z nepropustné látky. Na velkou chodíme cca 5x denně, vždycky po kojení a už se mám docela daří vychytat to do umyvadla. Jen teda občas, když to příjde rychleji, než to čekám, tak se stane, že to kromě umyvadla schytá ještě něco. Poprvé to byl koberec v koupelně, můj ručník a dolítlo to až na dveře do koupelny, jednou moje šaty, které jsem si zrovna nově oblékla a posledně to schytaly zubní kartáčky...no prostě ňamka. Ale je to docela optimistické, vidět, jak opravdu tlačí a nespokojeně mručí, dokud ji nedám nad umyvadlo a pak ten výraz soustředění a uvolnění, naprostého klidu a pak - salva. Jsem zvědavá, jestli se to naučím i s nočníčkem, kde je dopadová plocha o dost menší, ale zase bych nemusela těch pět kojení absolvovat v koupelně. Mnooo, uvidíme :).

Konec týdne

V noci už máme pravidelné 2 spaní po 3 nebp 4 hodinách, což je super. Přestávka mezi tím je opravdu jen krátká - jen přebalit a nakojit. Opravdu ještě nejsem nastavená, že bych rozeznala, že se počurá nebo pokaká za spánku, takže v noci to tak neřeším. Jinak už zase máme spokojené miminko, které se učí všelijaké kousky. Třeba úsměv. Je to sranda, protože to zatím trénuje reflexně, nepatří to ničemu konkrétnímu. Teda nejčastěji se to objevuje, když usíná. To hodí oči v sloup, panenky se jí motají sem a tam a k tomu trénuje zvedat jeden koutek, druhý koutek, oba koutky, úsměv s otevřenou pusou, zamračení. To je dost sranda ji pozorovat :)

Dny 2,3 - úterý, středa

Chyba lávky. Andulka se rozhodla pěkně si ozkoušet, co všechno tak miminko může podnikat, ale po dnech. První den byl tedy den spinkací. Druhý den byl den křičící. Určitě za to teda nemohla jen Andulka. Když je člověk v mokru, moc mu nepomáhá, že ho někdo vlídně kolíbá a čte mu pohádku a když má člověk hlad, tak o nějaké přebalování taky nejeví extra zájem. No a pak, když už člověk jednou křičí, tak taky někdy pokračuje, i když je přebalený, nakojený, v teple a má úžasne rodiče. No nevadí, přes den skoro nespinkala, bude spinkat v noci. Jenže Anička byla koncepčnější - pěkně celý den to budu zkoušet, tedy den i noc :). Takže spánek na společné posteli bez možnosti zahoupání (ano, byla jsem varována a budu varovat dál), nedokonalé sžití se s rodiči, srdceryvný křik rozlíhající setmělou místnosí, vedou k tomu, že někteří rodiče chodí po bytě s povianem a zpívají ukolébavky, skáčou na balóně určitou frekvencí a aby neusnuli, vypráví dítěti do rytmu, co je jen napadne, aby pak, když dítě konečně na chvíli usne, stejně nespí a paranoidně poslouchají jeho dech, případně se děsí, že zakníknutí ze sna znamená probuzení a celé martirium dokola. Pak skončila noc a začal další den, který se pro změnu nesl ve znaku neustálého kojení. Já jsem si zapisovala, kdy z kterého prsu kojím a jak dlouho, abych měla přehled, jak kojíme, ale asi v poledne jsem s tím přestala. Vyplatilo by se totiž zapisovat si spíš těch pár pětiminutek, kdy jsem nekojila než naopak. Odpoledne Andulka pořád ne a usnout a když jo, ta to bylo na chvilinku a hned se zase budila. Tak ubíhal den, na jehož konci jsem poslala Pavla pro provaz. Pružinu jsme totiž už měli, a tak jsme jeden z nasich bobánků zavěsili provázky na pružinku zespodu naší zavěšenou postel. Uznávám, v našem malém bytě začíná být těch zavěšených záležitostí poněkud mnoho. Ale jaklime jsme do naší improvizované postýlky položili dítě, usnulo a my jsme byli úplně nejštastnejsi rodice. V noci taky hezky spinkala a my jsme si vzpomněli na první noc a byli jsme nadšení, že zase máme spinkací miminko a postel pro sebe.

neděle 16. května 2010

Den 1 - pondělí

Bylo neuvěřitelně krásné být doma, pozorovat toho malinkého drobečka spát na postali mezi námi. Míň krásné bylo, že já nespala, ještě plna rozrušení a dojmů a obav o takového malinkého drobečka. Ale pak jsem usnula i já. Hned ráno přišla Janička, okouknout Andulku, ale hlavně mě, jestli je všechno, jak má být a přidala rady do začátku. Celý den se nesl ve znamení seznamováním se s budoucími pravidelnými úkony, ale hlavně okukování spícího andílka. Andulka totiž asi byla po porodu dost unavená, a tak spala v intervalech 3-5 hodin mezi kojením. Ještě jsme taky měli papírové plenky, takže přebalování byla dost rychlovka, když člověk zjistil, jestli je ta plenka mokrá nebo ne. Jen teda stolička byla poznat bezpečně a to už podle zvuku a grimasy, kterou naše dítě udělalo. Ano, když tlačí, tak šilhá. Když koná potřebu, myslím, že o tom vědí i sousedí. Den to byl pohodový, jen návštěva paní doktorky neprobíhala zcela podle našich představ, protože jsme byli její poslední návštěva a byla asi dost unavená. Navíc byly zrovna na návštěvě obě babičky, takže bylo docela rušno. Instrukcí bylo moře a mi z nich se mi polovina nelíbila a druhou polovinu jsme hned zapomněli. Andulka při doporučeném cvičení trošku křičela a trošku blinkala a asi se dost unavila, protože pak zase usnula. Prostě spinkací miminko. To ovšem bylo jen ve dne. V noci už byla dost odpočatá a svou nespokojenost dávala dost hlasitě najevo, což se po setmělém bytě dost rozlíhalo. Utěšovali jsme, jak jsme mohli a něco málo i naspali, ale bylo to zoufale málo. Tahové bláznovství naspat přes den, když spinkala Andulka. No, zítra si to vynahradíme...

sobota 15. května 2010

Porod - neděle

Tohleto je článek hlavně pro mně, abych si to mohla ještě někdy připomenout, (jako ostatně mnoho článku tady :) - viz recepty) a jedná se o podrobný popis, takže pokud máte toto téma v kategorii "no tak jsem opravdu vědět nemusel", tak tady přestaňte číst a spokojte se s informací, že Andulka přišla na svět moc hezky :).

A teď podrobný popis:
Andulka měla termín podle ultrazvuku 2.5., ale to datum se jí ještě nelíbilo. Osobně jsem ji ponoukala, že 5.5. by bylo moc pěkné datum nebo třeba 10.5. Když jsem se objednávala do porodnice k Miloušům, tak mi přišlo, že je dost divný objednávat mě na úterý, když mám termín porodu už v neděli. No vůbec to nevadilo, proběhla úterní a pak i páteční prohlídka. Pan doktor mně vždycky jen ultrazvukem prohlídl bříško, natočili monitor a to bylo všechno. Žádné koukání dovnitř, žádní Hamiltonové, kterých jsem se dost panicky obávala. V pátek teda říkali, že jí dáme ještě týden čas a potom bychom porod vyvolali - což jsem samozřejmě nechtěla. Takže jsem se snažila ukázat Aničce, jak je na světě krásně tu procházkou s brášínem z Bystrce, přes Jundrov, do Kohoutek, tu procházkou s Kačenkou z Pisárek kolem vody do Komína a Bystrce, tu "pěkným večerem" s Pavlem a dopovala jsem se pupálkou. V sobotu ráno odtekla hlenova zátka. Jupííí, je to blízko. Ale nechtěla jsem se radovat moc brzy. Přece jen to může trvat ještě třeba týden, ale i to by se do termínu vyvolávání stihlo. Pro jistotu jsem ale spala do 11, abych se připravila. Někdy kolem 18 jsem začala mmít takové stahové pocity kolem břicha. Aha tak tohle je to tvrdnutí břicha, na které mi paní doktorka předepisuje Magnezium od třetího měsíce (a já ho nejím). Kolem 20 začaly kontrakce po 15-20 minutách, takže jsme vyšli ještě na procházku a po příchodu domů jsem si udělala test na odtok plodové vody. Kapičky ukázaly, že odtíká, takže nastalo dilema jestli už jet do porodnice, jak by se mělo, nebo jestli ještě zůstat doma. Takže přijela Jaňulka, aby nám pomohla dilema rozseknout. Zkontrolovala bříško, tep, umístění hlavičky a všechno v pohodě, takže jsme zůstali doma a čekali, až se kontrakce zintenzivní. Kolem půlnoci začaly být po 4 minutách a takové, že jsem se vždycky musela zavěsit do Pavla a do hudby jsme je je protancovávali a prodýchávali. Po hodině jsme se začali balit do porodnice - měli jsme toho děsně moc, včetně lampičky, knížek a notebooku, takové tři kabely. Kontrakce byly pravidelné jak hodinky a na můj vkus dost silné, nemohla jsem u nich mluvit, takže jsem si byla dost jistá, že je to ono. No porodní asistentka nám sdělila nález - otevřená na půl centimentu. Paní doktorka mi pak řekla, že to můžou být poslíčci a dala mi spasmolitický čípek s tím, že jestli to jsou poslíčci, tak to ustane a uvidíme se v úterý a jestli ne, tak ať se ráno prospím. Bylo to dost sklamání, protože mi přišlo, ža to nebolí úplně málo a úplně jsem litovala Katku, která měla poslíčky snad 2 týdny dopředu. Takže jsme sebrali tašky a jeli dom. Byly 4 hodiny, sprcha, čípek, spánek mezi kontrakcemi, pak bylo 8 hodin, spát se nedalo, takže vana a chození, věšení se, houpání v křesle. To bylo mimochodem naprosto super, protože mezi kontrakcemi se dalo odpočívat a houpání dělalo dobře na tu bolest. Kontrakce byly po 7 minutách, takže jsem si říkala, že to je dost blbý. Zdály se mi pořád stejné, možná to trošku sílilo, ale když jsem volala k Miloušům o radu, že docela dost špiním a to bylo asi 15:30, tak pořád nebyly častěji. No paní doktorka řekla, že máme raději přijet na kontrolu a uvidí se, takže jsme po 16 vyrazili. Na poslíčky to bylo dost maso, takže jsem pak Pavlovi ve výtahu řekla, že ten epidurál zas asi není tak špatná volba. Představa, že to bude několikanásobně horší byla dooost děsivá. Při vyšetření ale porodní asistentka naznala, že jsem úplně otevřená, že natočíme kousek monitoru a jdeme na sál, což mě děsně překvapilo a ohromilo natolik, že od té doby jsem byla už dost v pohodě, nepociťovala bolest a byla jsem úplně nejštastnější. Porod do vany se nestíhal, takže jsem zkusila stoličku, vestoje, v kleče a nakonec křeslo, kde to bylo nejlepší, takže jsem tam zůstala. Pavel mě naprosto úžasně podporoval, bez něj bych si to neuměla představit. I porodní asistentka byla skvělá, jen moc nechápala, jak to, že se mezi kontrakce můžeme bavit a jak to, že vypadám tak v pohodě, podle jejích slov, že si to užívám. Přišla jsem tam s tím, že možná zase pojedeme domů a ani ne za dvě hodiny už jsme byli tři. Potom mi dali mimčo na hruď, oťapali ho a my ju zabalili do ručníku a dali jí čepičku. Hned se chtěla přisát a sosat, což bylo úžasný. Nechali nám nějaký čas pro sebe a pak přišli z novorozeneckého ještě jednou, vážit a měřit a mě měli odrodit placentu. Ta ale bohužel nebyla odloučená, tak se ještě čekalo půl hodiny a když ani potom ne, tak to vypadalo s naším odchodem domů blbě. Ale protože jsem nekrvácela, tak mi daly oxytocin a dalších 15 min. To už jsme na odloučení pracovali všichni tři. Anička sála, já jsem druhou bradavku masírovala rukou a s Pavlem jsme se líbali. Paní doktorka přišla až za půl hodiny a povedlo se! Protože jsem neměla ani žádné natržení ani šití ani nic, tak jsem si dala sprchu, sbalili jsme se, oblékli Andulku a o půlnoci vyrazili k domovu. První noc byla klidná, uzlíček spinkal mezi námi, jen já jsem bděla, jednak plná těch zážitků minulého dne a druhak jsem nemohla přestat monitorovat jeí sebemenší pohyb. Jak nerozumné ve světle dalších dní :)

Andulka místo Pelicháčka Papuchálka Piskláka

Milá Andulko, Tvoji rodiče měli nějakou dobu doma opeřeného ptáčka, který strasně křičel a místy je doháněl k šílenství, ale místy byl zase děsně roztomilý a byla s ním sranda. Potom ho ale věnovali tetě Jane, aby si taky trošku srandy užila a oni aby měli trošku klidu. Pak se vzali. A potom zjistili, že mají v bytě nějak moc ticho a místy jim bylo líto, že už s nimi Papuchálek není.
A tak si pořídili Tebe, milá Andulko :)