sobota 15. srpna 2009

V pubertě

Řeknu vám, je to docela dost náročná situace, když máte potomka v pubertě. Hází otrávené obličeje, vyžaduje pozornost a když mu ji dopřejete, tak po vás jen popiskujem, když zrovna přímo nezaútočí a neklovne do citlivého místa, nevíte, co se mu honí hlavou, jestli je spokojený alespoň někdy nebo má pocit, že úplně všechno je špatně, nevíte, jestli si neublíží při tom všem testování nových věcí, jeho pokoj už mu nestačí, někdy mu nechutná jíst a potom toho zase spořádá kvanta...a přesně tak se chová Papuchálek

čtvrtek 13. srpna 2009

Papuchálek Pelicháček

Alias Filip alias Ďáblík alias Rarach...je to papoušek a má ostrý zobáček, jak jsem se mohla přesvědčit. Je to nalezenec a Martinka naznala, že lepší než aby byl, chudáček, sežrán Bertem, k čemuž by dozajist došlo, kdyby zůstat s ní, je aby ho adoptovali někteří z kamarádů. Mě se moc líbil, ale najivní představa narazila na relitu v momentě, kdy jsme měli na rukou tlusté ponožky proti poklování, honili po bytě vystrašeného ptáčka, který za nic na světě nechtěl zpět do klece. Papoušek lítal a nejraději přistával buď na hlavě a nebo na rameni, což bylo horší, neboť potom kloval do odhalené kůže. Nakonec se to Pavlovi a Martince podařilo a role v otázce, zda budeme mít papouška, se trošku vyměnily. Mně ta představa už nepřipadla tak báječná jako předtím, ale Pavlovi přišlo, že se jen chudák bál a byl v cizím prostředí a že se na nás třeba zvykne...a když ne, bude Maťa shánět jiné papouščí adoptivní rodiče.


Večer se naučil otevírat dřířka z klece.

Jela jsem v autě

To se mi tedy stává docela často, zvlášť od té doby, co máme dlouho očekávaný přírustek do rodiny - ano, hádáte správně, je to auto Ford Focus a je tmavomodrý. Ale včera jsem ho i řídila. Byla jsem velmi odvážná a tak jsem jela úplně sama( tedy bez spolujezdce) a nevyhla jsem se stresující křižovatce, kde se musí velmi rychle najet na silnici, po níž shora z kopce a z hodně blbého úhlu velmi rychle přijíždějí auta, která mají přednost. Projela jsem ji, no, napsat na výbornou by byla troufalost, ale známku dobře bych si dala. Přijela jsem před dům a vybrala si hezké kolmé parkovací místo mezi dvěma auty. A...juchůů, podařilo se, jen jsem byla od jednoho sousedního auta jen asi 60 cm a to se mi zdálo dost málo na to, abych pohodlně vystoupila a aby řidič toho auta pohodlně nastoupil. Řekla jsme si, že to tak nenechám a jala jsem se "šarikovat" (popojíždět dopředu a dozadu třeba 10x, aby se člověk dostal na místo, kam by zkušený řidič najel napoprvé). Zašarikovala jsem asi 5x a výsledek se dostavil. Byla jsem 35 cm od vedlejšího auta a navíc už jsem se nemohla ani pohnout, protože v tom případě bych urvala zrcátko sobě nebo sousedovi. Nevzdala jsem se ale a, po úvahách o hmotnosti auta, jsem vylezla přes sedadlo spolujezdce a poprosila paní, která se právě chystala odjet o spolupráci, tedy vlastně o práci - tedy aby mi přeparkovala. Trošku překvapeně a trošku potěšeně a (poté, co si zrcátko sklopila - že mě to nenapadlo!!!) bravurně přeparkovala. Ale snažím se :)